Přečtete, co píše oficiální Rusko, a uděláte si vlastní názor
Napsal: 10 dub 2022, 18:41
Zdroj: TA Politika (překlad)
Když začínala válka Ruska proti Ukrajině, zněl hlavní slogan Kremlu, že jde osvobodit trpící hodné Ukrajince, kteří jsou vlastně Rusy porobenými nacisty, kteří jsou americkými loutkami.
Po naprostém odporu a opovržení, na které ruské jednotky na Ukrajině, a to i v ruskojazyčných oblastech, narazily, bylo zapotřebí vyrobit jiný mýtus.
Jako první se ozvala šéfredaktorka Russia Today Margarita Simonjanova, která se podivila, kolik že je na Ukrajině nacistů i mezi běžným obyvatelstvem. Ale programový článek, podle něhož se má ideově ospravedlnit ruská genocida Ukrajinců, vydala až v pondělí 4. dubna státní tisková agentura RIA.
Přinášíme překlad celého textu.
V dubnu loňského roku jsme psali o nevyhnutelnosti denacifikace Ukrajiny. Nepotřebujeme nacistickou, banderovskou Ukrajinu, nepřítele Ruska a nástroj Západu ke zničení Ruska. Dnes se otázka denacifikace přesunula do fáze realizace.
Denacifikace je nutná, když je značná část národa – nejspíše jeho většina – ovládnuta a zatažena nacistickým režimem do jeho politiky. To je tehdy, když neplatí hypotéza „lidé jsou dobří, ale vláda je špatná“. Uznání této skutečnosti je základem politiky denacifikace, všech jejích aktivit a tato skutečnost sama o sobě je jejím předmětem.
Ukrajina je právě v takové situaci. Skutečnost, že ukrajinští voliči hlasovali pro „Porošenkův mír“ a „Zelenského mír“, by neměla být zavádějící – Ukrajincům docela vyhovovala nejkratší cesta k míru prostřednictvím bleskové války, kterou poslední dva ukrajinští prezidenti při svém zvolení transparentně naznačili. Právě tento způsob „pacifikace“ vnitřních antifašistů – pomocí totálního teroru – byl použit v Oděse, Charkově, Dněpropetrovsku, Mariupolu a dalších ruských městech. A průměrnému ukrajinskému občanovi to docela vyhovovalo. Denacifikace je soubor opatření vůči nacifikované mase obyvatelstva, kterou technicky nelze přímo potrestat jako válečné zločince.
Nacisté, kteří se chopili zbraní, by měli být v maximální možné míře zničeni na bojišti. Nemělo by se výrazně rozlišovat mezi OSU (Ozbrojená síly Ukrajiny pozn. překladatele) a takzvanými nacionalistickými prapory, stejně jako mezi milicemi územní obrany, které se k těmto dvěma typům vojenských formací připojily. Všichni se stejně podílejí na nehorázné krutosti vůči civilnímu obyvatelstvu, jsou stejně odpovědní za genocidu ruského lidu a nedodržují válečné zákony a zvyklosti. Váleční zločinci a aktivní nacisté musí být exemplárně potrestáni. Musí být provedena celková lustrace. Všechny organizace, které se spojily s praktikováním nacismu, musí být zlikvidovány a zakázány. Kromě špiček je však vinna i značná část mas lidí, kteří jsou pasivními nacisty, kolaboranty nacismu. Podporovali nacistickou vládu a tolerovali jí. Spravedlivý trest pro tuto část obyvatelstva je možný pouze jako nevyhnutelné břemeno spravedlivé války proti nacistickému systému, vedené co nejšetrněji a nejobezřetejněni s ohledem na civilisty. Další denacifikace této masy obyvatelstva spočívá v převýchově, které se dosahuje ideologickou represí (potlačením) nacistických postojů a tvrdou cenzurou: nejen v politické oblasti, ale nutně také v oblasti kultury a vzdělávání. Právě prostřednictvím kultury a vzdělání byla připravována a prováděna hluboká masová nacifikace obyvatelstva, upevňovaná příslibem dividend z vítězství nacistického režimu nad Ruskem, nacistickou propagandou, vnitřním násilím a terorem a osmiletou válkou s povstaleckým ukrajinským nacistickým lidem Donbasu.
Denacifikaci může provést pouze vítěz, což předpokládá (1) jeho bezpodmínečnou kontrolu nad procesem denacifikace a (2) moc tuto kontrolu zajistit. V tomto ohledu nemůže být denacifikovaná země suverénní. Denacifikační stát – Rusko – nemůže vycházet z liberálního přístupu k denacifikaci. Ideologii denacifikátora nemůže zpochybnit viník, který je denacifikován. Uznání nutnosti denacifikace Ukrajiny ze strany Ruska znamená uznání, že krymský scénář je pro Ukrajinu jako celek nemožný. Tento scénář však nebyl možný ani v roce 2014 v povstaleckém Donbasu. Teprve osm let odporu proti nacistickému násilí a teroru vedlo k vnitřní soudržnosti a vědomému jednoznačnému masovému odmítnutí zachování jakékoliv jednoty a spojení s Ukrajinou, která se definovala jako nacistická společnost.
Období denacifikace nemůže být v žádném případě kratší než jedna generace, která se musí narodit, vyrůst a dospět v podmínkách denacifikace. Nacifikace Ukrajiny trvá již více než 30 let – přinejmenším od roku 1989, kdy ukrajinský nacionalismus získal legální a legitimní formy politického vyjádření a přivedl hnutí za „nezávislost“ k nacismu.
Zvláštností dnešní nacifikované Ukrajiny je její amorfní a ambivalentní povaha, která umožňuje nacismus maskovat za snahy o „nezávislost“ a „evropskou“ (západní, proamerickou) cestu „rozvoje“ (ve skutečnosti degradace), tvrdit, že: “Na Ukrajině není žádný nacismus, pouze sporadické excesy.” Neexistuje žádná vedoucí nacistická strana, žádný vůdce, žádné skutečně rasové zákony (pouze jejich okleštěná verze v podobě potlačování ruského jazyka). V důsledku toho neexistuje žádná opozice a žádný odpor proti režimu.
Všechny výše uvedené skutečnosti však neznamenají, že by ukrajinský nacismus byl „odlehčenou verzí“ německého nacismu první poloviny dvacátého století. Naopak – protože ukrajinský nacismus je osvobozen od těchto „žánrových“ (v podstatě politicko-technologických) rámců a omezení, rozvíjí se volně jako základní východisko veškerého nacismu – jako evropský a ve své nejrozvinutější podobě americký rasismus. Denacifikaci proto nelze provést kompromisně, na základě vzorce „NATO – ne, EU – ano“. Sám kolektivní Západ je tvůrcem, zdrojem a sponzorem ukrajinského nacismu, zatímco západní banderovské kádry a jejich „historická paměť“ jsou jen jedním z nástrojů nacifikace Ukrajiny. Ukronacismus není o nic menší hrozbou pro mír a Rusko než německý nacismus Hitlerovy modifikace.
Název „Ukrajina“ si zřejmě nemůže ponechat žádný plně denacifikovaný státní útvar na území osvobozeném od nacistického režimu. Lidové republiky nově vzniklé na nacisty osvobozeném území musí a budou vyrůstat z praxe hospodářské samosprávy a sociální péče, z obnovy a modernizace systému obživy obyvatelstva.
Jejich politické aspirace ve skutečnosti nemohou být neutrální – odčinění viny vůči Rusku za to, že se k němu chovali jako k nepříteli, lze uskutečnit pouze v závislosti na Rusku v procesech obnovy, regenerace a rozvoje. Žádný „Marshallův plán“ pro tato území by neměl být povolen. S denacifikací není slučitelná „neutralita“ v ideologickém a praktickém smyslu. Kádry a organizace, které jsou nástroji denacifikace v nových denacifikovaných republikách, se nemohou opřít o přímou mocenskou a organizační podporu Ruska.
Denacifikace bude nevyhnutelně deukrajinizací – odmítnutím rozsáhlé umělé etnické složky sebeidentifikace obyvatelstva území historického Maloruska (ruské označení pro historické území Ukrajiny pozn. překladatele) a Novoruska, kterou zahájily již sovětské orgány. Umělý etnocentrismus jako nástroj komunistické velmoci nezůstal po pádu komunismu osiřelý. V této služební funkci ji převzala jiná velmoc (moc nad státy) – velmoc Západu. Je třeba ji vrátit do jejích přirozených hranic a zbavit ji politických funkcí.
Na rozdíl například od Gruzie a pobaltských států je Ukrajina, jak ukázala historie, nemožná jako národní stát a pokusy o „vybudování“ takového státu nevyhnutelně vedou k nacismu. Ukrajinství je umělá protiruská konstrukce bez vlastního civilizačního obsahu, podřízená cizí a vzdálené civilizaci. Debanderizace sama o sobě k denacifikaci stačit nebude – banderovský živel je pouze performerem a zástěnou, zástěrkou pro evropský projekt nacistické Ukrajiny, takže denacifikace Ukrajiny je zároveň její nevyhnutelnou deevropeizací.
Banderovské špičky musí být odstraněny, není možné je převychovat. Společenská „bažina“, která ji aktivně i pasivně podporovala svým jednáním i nečinností, musí přežít útrapy války a vstřebat tuto zkušenost jako historické poučení a odčinění své viny. Ti, kdo nepodporovali nacistický režim, kdo jím a válkou, kterou v Donbasu rozpoutal, trpěli, se musí konsolidovat a organizovat, musí se stát oporou nové vlády, její vertikální i horizontální. Historická zkušenost ukazuje, že válečné tragédie a dramata prospívají národům, které se nechaly svést a strhnout rolí nepřítele Ruska.
Denacifikace jako cíl samotné speciální vojenské operace je chápána jako vojenské vítězství nad kyjevským režimem, osvobození území od ozbrojených stoupenců nacifikace, likvidace nesmiřitelných nacistů, dopadení válečných zločinců a vytvoření systémových podmínek pro následnou denacifikaci v době míru.
V poslední řadě by se měla začít s organizací místní samosprávy, policie a obrany, očištěné od nacistických prvků, a na jejich základě zahájit zakladatelské procesy vytváření nové republikové státnosti, začlenění této státnosti do úzké spolupráce s ruskou denacifikační agenturou (nově vytvořenou nebo přetvořenou, řekněme, z Rossotrudničestva), s přijetím pod ruskou kontrolou republikového regulačního rámce (legislativy) pro denacifikaci, vymezením hranic a rámce přímo na místě. Rusko by v tomto ohledu mělo působit jako strážce norimberského procesu.
Vše výše uvedené znamená, že pro dosažení cílů denacifikace je nutné, aby obyvatelstvo podpořilo Rusko poté, co se zbaví teroru, násilí a ideologického tlaku kyjevského režimu, poté, co se vymaní z informační izolace. Samozřejmě bude nějakou dobu trvat, než se lidé vzpamatují ze šoku z vojenské akce a přesvědčí se o dlouhodobých záměrech Ruska – že „nebudou opuštěni“. Nelze předem odhadnout, na kterých územích bude tato masa obyvatelstva tvořit kriticky potřebnou většinu. „Katolická provincie“ (západní Ukrajina, zahrnující pět oblastí) pravděpodobně nebude součástí proruských území. Vyloučenou linii však nalezneme experimentálně. Za ní zůstane Rusku nepřátelská, ale násilně neutrální a demilitarizovaná Ukrajina s formálně zakázaným nacismem. Nenávist k Rusku se tam dostane. Zárukou, že tato zbytková Ukrajina zůstane neutrální, by měla být hrozba okamžitého pokračování vojenské operace, pokud nebudou splněny uvedené požadavky. To by pravděpodobně vyžadovalo stálou ruskou vojenskou přítomnost na jejím území. Od linie odcizení až k ruským hranicím by se jednalo o území potenciální integrace do ruské civilizace, která je svou vnitřní povahou antifašistická.
Operace na denacifikaci Ukrajiny, která začala vojenskou fází, bude v době míru probíhat podle stejné logiky etap jako vojenská operace. V každé z nich bude nutné dosáhnout nevratných změn, které budou výsledkem příslušné etapy. Nezbytné počáteční kroky denazifikace lze definovat takto:
likvidace ozbrojených nacistických formací (tím máme na mysli všechny ozbrojené formace Ukrajiny, včetně OSU), jakož i vojenské, informační a vzdělávací infrastruktury, která zajišťuje jejich činnost;
vytvoření lidové samosprávy a policie (obrana a pořádek) na osvobozených územích, ochrana obyvatelstva před terorem podzemních nacistických skupin;
instalace ruského informačního prostoru;
odstranění výukových materiálů a zákaz vzdělávacích programů na všech úrovních, které obsahují nacistické ideologické postoje;
rozsáhlé vyšetřování s cílem zjistit osobní odpovědnost za válečné zločiny, zločiny proti lidskosti, šíření nacistické ideologie a podporu nacistického režimu;
lustrace, zveřejnění jmen těch, kteří kolaborovali s nacistickým režimem, a jejich povinná práce na obnově zničené infrastruktury jako trest za jejich nacistickou činnost (z těch, kteří nebudou potrestáni trestem smrti nebo vězením);
přijetí primárních denacifikačních nařízení „zdola“, zakazujících všechny druhy a formy oživování nacistické ideologie, na místní úrovni pod ruským dohledem;
zřizování památníků, pamětních desek, pomníků obětem ukrajinského nacismu, připomínání hrdinů boje proti němu;
začlenění souboru antifašistických a denacifikačních norem do ústav nových lidových republik;
vytvoření stálých denacifikačních orgánů na dobu 25 let.
Rusko nebude mít při denacifikaci Ukrajiny žádné spojence. Jelikož se jedná o čistě ruskou záležitost. A také proto, že likvidaci bude podrobena nejen banderovská verze nacistické Ukrajiny, ale především západní totalita, vnucené programy civilizační degradace a kolapsu, mechanismy podřízení se velmocem Západu a USA.
Pro realizaci plánu denacifikace Ukrajiny se bude muset Rusko samo definitivně vzdát svých proevropských a prozápadních iluzí, uvědomit si, že je poslední instancí ochrany a zachování hodnot historické Evropy (Starého světa), které si zaslouží a které Západ nakonec opustil, když prohrál v boji o sebe sama. Tento boj pokračoval po celé dvacáté století a projevil se ve světové válce a ruské revoluci, které spolu neoddělitelně souvisely.
Rusko udělalo ve dvacátém století vše, co mohlo, aby zachránilo Západ. Uskutečnil hlavní západní projekt, alternativu ke kapitalismu, který porazil národní státy – socialistický, rudý projekt. Potlačila německý nacismus, zrůdný výplod krize západní civilizace. Posledním projevem ruského altruismu byla podaná ruka přátelství, za kterou Rusko dostalo v 90. letech monstrózní ránu.
Všechno, co Rusko udělalo pro Západ, udělalo na vlastní náklady a přineslo největší oběti. Západ nakonec všechny tyto oběti odmítl, znehodnotil ruský příspěvek k řešení západní krize a rozhodl se Rusku pomstít za pomoc, kterou mu nezištně poskytlo. Od nynějška půjde Rusko svou vlastní cestou, aniž by se obávalo o osud Západu, a bude se spoléhat na další část svého dědictví – vedoucí úlohu v globálním procesu dekolonizace.
V rámci tohoto procesu má Rusko velký potenciál pro partnerství a spojenectví se zeměmi, které Západ po staletí utlačoval a nehodlá na ně znovu nasadit své jho. Bez ruských obětí a boje by tyto země nebyly osvobozeny. Denacifikace Ukrajiny je zároveň její dekolonizací, což si ukrajinské obyvatelstvo bude muset uvědomit, až se začne zbavovat přízraků, pokušení a závislostí takzvané evropské volby.
Zdroj: Ria Novosti 3. 4. 2022
Když začínala válka Ruska proti Ukrajině, zněl hlavní slogan Kremlu, že jde osvobodit trpící hodné Ukrajince, kteří jsou vlastně Rusy porobenými nacisty, kteří jsou americkými loutkami.
Po naprostém odporu a opovržení, na které ruské jednotky na Ukrajině, a to i v ruskojazyčných oblastech, narazily, bylo zapotřebí vyrobit jiný mýtus.
Jako první se ozvala šéfredaktorka Russia Today Margarita Simonjanova, která se podivila, kolik že je na Ukrajině nacistů i mezi běžným obyvatelstvem. Ale programový článek, podle něhož se má ideově ospravedlnit ruská genocida Ukrajinců, vydala až v pondělí 4. dubna státní tisková agentura RIA.
Přinášíme překlad celého textu.
V dubnu loňského roku jsme psali o nevyhnutelnosti denacifikace Ukrajiny. Nepotřebujeme nacistickou, banderovskou Ukrajinu, nepřítele Ruska a nástroj Západu ke zničení Ruska. Dnes se otázka denacifikace přesunula do fáze realizace.
Denacifikace je nutná, když je značná část národa – nejspíše jeho většina – ovládnuta a zatažena nacistickým režimem do jeho politiky. To je tehdy, když neplatí hypotéza „lidé jsou dobří, ale vláda je špatná“. Uznání této skutečnosti je základem politiky denacifikace, všech jejích aktivit a tato skutečnost sama o sobě je jejím předmětem.
Ukrajina je právě v takové situaci. Skutečnost, že ukrajinští voliči hlasovali pro „Porošenkův mír“ a „Zelenského mír“, by neměla být zavádějící – Ukrajincům docela vyhovovala nejkratší cesta k míru prostřednictvím bleskové války, kterou poslední dva ukrajinští prezidenti při svém zvolení transparentně naznačili. Právě tento způsob „pacifikace“ vnitřních antifašistů – pomocí totálního teroru – byl použit v Oděse, Charkově, Dněpropetrovsku, Mariupolu a dalších ruských městech. A průměrnému ukrajinskému občanovi to docela vyhovovalo. Denacifikace je soubor opatření vůči nacifikované mase obyvatelstva, kterou technicky nelze přímo potrestat jako válečné zločince.
Nacisté, kteří se chopili zbraní, by měli být v maximální možné míře zničeni na bojišti. Nemělo by se výrazně rozlišovat mezi OSU (Ozbrojená síly Ukrajiny pozn. překladatele) a takzvanými nacionalistickými prapory, stejně jako mezi milicemi územní obrany, které se k těmto dvěma typům vojenských formací připojily. Všichni se stejně podílejí na nehorázné krutosti vůči civilnímu obyvatelstvu, jsou stejně odpovědní za genocidu ruského lidu a nedodržují válečné zákony a zvyklosti. Váleční zločinci a aktivní nacisté musí být exemplárně potrestáni. Musí být provedena celková lustrace. Všechny organizace, které se spojily s praktikováním nacismu, musí být zlikvidovány a zakázány. Kromě špiček je však vinna i značná část mas lidí, kteří jsou pasivními nacisty, kolaboranty nacismu. Podporovali nacistickou vládu a tolerovali jí. Spravedlivý trest pro tuto část obyvatelstva je možný pouze jako nevyhnutelné břemeno spravedlivé války proti nacistickému systému, vedené co nejšetrněji a nejobezřetejněni s ohledem na civilisty. Další denacifikace této masy obyvatelstva spočívá v převýchově, které se dosahuje ideologickou represí (potlačením) nacistických postojů a tvrdou cenzurou: nejen v politické oblasti, ale nutně také v oblasti kultury a vzdělávání. Právě prostřednictvím kultury a vzdělání byla připravována a prováděna hluboká masová nacifikace obyvatelstva, upevňovaná příslibem dividend z vítězství nacistického režimu nad Ruskem, nacistickou propagandou, vnitřním násilím a terorem a osmiletou válkou s povstaleckým ukrajinským nacistickým lidem Donbasu.
Denacifikaci může provést pouze vítěz, což předpokládá (1) jeho bezpodmínečnou kontrolu nad procesem denacifikace a (2) moc tuto kontrolu zajistit. V tomto ohledu nemůže být denacifikovaná země suverénní. Denacifikační stát – Rusko – nemůže vycházet z liberálního přístupu k denacifikaci. Ideologii denacifikátora nemůže zpochybnit viník, který je denacifikován. Uznání nutnosti denacifikace Ukrajiny ze strany Ruska znamená uznání, že krymský scénář je pro Ukrajinu jako celek nemožný. Tento scénář však nebyl možný ani v roce 2014 v povstaleckém Donbasu. Teprve osm let odporu proti nacistickému násilí a teroru vedlo k vnitřní soudržnosti a vědomému jednoznačnému masovému odmítnutí zachování jakékoliv jednoty a spojení s Ukrajinou, která se definovala jako nacistická společnost.
Období denacifikace nemůže být v žádném případě kratší než jedna generace, která se musí narodit, vyrůst a dospět v podmínkách denacifikace. Nacifikace Ukrajiny trvá již více než 30 let – přinejmenším od roku 1989, kdy ukrajinský nacionalismus získal legální a legitimní formy politického vyjádření a přivedl hnutí za „nezávislost“ k nacismu.
Zvláštností dnešní nacifikované Ukrajiny je její amorfní a ambivalentní povaha, která umožňuje nacismus maskovat za snahy o „nezávislost“ a „evropskou“ (západní, proamerickou) cestu „rozvoje“ (ve skutečnosti degradace), tvrdit, že: “Na Ukrajině není žádný nacismus, pouze sporadické excesy.” Neexistuje žádná vedoucí nacistická strana, žádný vůdce, žádné skutečně rasové zákony (pouze jejich okleštěná verze v podobě potlačování ruského jazyka). V důsledku toho neexistuje žádná opozice a žádný odpor proti režimu.
Všechny výše uvedené skutečnosti však neznamenají, že by ukrajinský nacismus byl „odlehčenou verzí“ německého nacismu první poloviny dvacátého století. Naopak – protože ukrajinský nacismus je osvobozen od těchto „žánrových“ (v podstatě politicko-technologických) rámců a omezení, rozvíjí se volně jako základní východisko veškerého nacismu – jako evropský a ve své nejrozvinutější podobě americký rasismus. Denacifikaci proto nelze provést kompromisně, na základě vzorce „NATO – ne, EU – ano“. Sám kolektivní Západ je tvůrcem, zdrojem a sponzorem ukrajinského nacismu, zatímco západní banderovské kádry a jejich „historická paměť“ jsou jen jedním z nástrojů nacifikace Ukrajiny. Ukronacismus není o nic menší hrozbou pro mír a Rusko než německý nacismus Hitlerovy modifikace.
Název „Ukrajina“ si zřejmě nemůže ponechat žádný plně denacifikovaný státní útvar na území osvobozeném od nacistického režimu. Lidové republiky nově vzniklé na nacisty osvobozeném území musí a budou vyrůstat z praxe hospodářské samosprávy a sociální péče, z obnovy a modernizace systému obživy obyvatelstva.
Jejich politické aspirace ve skutečnosti nemohou být neutrální – odčinění viny vůči Rusku za to, že se k němu chovali jako k nepříteli, lze uskutečnit pouze v závislosti na Rusku v procesech obnovy, regenerace a rozvoje. Žádný „Marshallův plán“ pro tato území by neměl být povolen. S denacifikací není slučitelná „neutralita“ v ideologickém a praktickém smyslu. Kádry a organizace, které jsou nástroji denacifikace v nových denacifikovaných republikách, se nemohou opřít o přímou mocenskou a organizační podporu Ruska.
Denacifikace bude nevyhnutelně deukrajinizací – odmítnutím rozsáhlé umělé etnické složky sebeidentifikace obyvatelstva území historického Maloruska (ruské označení pro historické území Ukrajiny pozn. překladatele) a Novoruska, kterou zahájily již sovětské orgány. Umělý etnocentrismus jako nástroj komunistické velmoci nezůstal po pádu komunismu osiřelý. V této služební funkci ji převzala jiná velmoc (moc nad státy) – velmoc Západu. Je třeba ji vrátit do jejích přirozených hranic a zbavit ji politických funkcí.
Na rozdíl například od Gruzie a pobaltských států je Ukrajina, jak ukázala historie, nemožná jako národní stát a pokusy o „vybudování“ takového státu nevyhnutelně vedou k nacismu. Ukrajinství je umělá protiruská konstrukce bez vlastního civilizačního obsahu, podřízená cizí a vzdálené civilizaci. Debanderizace sama o sobě k denacifikaci stačit nebude – banderovský živel je pouze performerem a zástěnou, zástěrkou pro evropský projekt nacistické Ukrajiny, takže denacifikace Ukrajiny je zároveň její nevyhnutelnou deevropeizací.
Banderovské špičky musí být odstraněny, není možné je převychovat. Společenská „bažina“, která ji aktivně i pasivně podporovala svým jednáním i nečinností, musí přežít útrapy války a vstřebat tuto zkušenost jako historické poučení a odčinění své viny. Ti, kdo nepodporovali nacistický režim, kdo jím a válkou, kterou v Donbasu rozpoutal, trpěli, se musí konsolidovat a organizovat, musí se stát oporou nové vlády, její vertikální i horizontální. Historická zkušenost ukazuje, že válečné tragédie a dramata prospívají národům, které se nechaly svést a strhnout rolí nepřítele Ruska.
Denacifikace jako cíl samotné speciální vojenské operace je chápána jako vojenské vítězství nad kyjevským režimem, osvobození území od ozbrojených stoupenců nacifikace, likvidace nesmiřitelných nacistů, dopadení válečných zločinců a vytvoření systémových podmínek pro následnou denacifikaci v době míru.
V poslední řadě by se měla začít s organizací místní samosprávy, policie a obrany, očištěné od nacistických prvků, a na jejich základě zahájit zakladatelské procesy vytváření nové republikové státnosti, začlenění této státnosti do úzké spolupráce s ruskou denacifikační agenturou (nově vytvořenou nebo přetvořenou, řekněme, z Rossotrudničestva), s přijetím pod ruskou kontrolou republikového regulačního rámce (legislativy) pro denacifikaci, vymezením hranic a rámce přímo na místě. Rusko by v tomto ohledu mělo působit jako strážce norimberského procesu.
Vše výše uvedené znamená, že pro dosažení cílů denacifikace je nutné, aby obyvatelstvo podpořilo Rusko poté, co se zbaví teroru, násilí a ideologického tlaku kyjevského režimu, poté, co se vymaní z informační izolace. Samozřejmě bude nějakou dobu trvat, než se lidé vzpamatují ze šoku z vojenské akce a přesvědčí se o dlouhodobých záměrech Ruska – že „nebudou opuštěni“. Nelze předem odhadnout, na kterých územích bude tato masa obyvatelstva tvořit kriticky potřebnou většinu. „Katolická provincie“ (západní Ukrajina, zahrnující pět oblastí) pravděpodobně nebude součástí proruských území. Vyloučenou linii však nalezneme experimentálně. Za ní zůstane Rusku nepřátelská, ale násilně neutrální a demilitarizovaná Ukrajina s formálně zakázaným nacismem. Nenávist k Rusku se tam dostane. Zárukou, že tato zbytková Ukrajina zůstane neutrální, by měla být hrozba okamžitého pokračování vojenské operace, pokud nebudou splněny uvedené požadavky. To by pravděpodobně vyžadovalo stálou ruskou vojenskou přítomnost na jejím území. Od linie odcizení až k ruským hranicím by se jednalo o území potenciální integrace do ruské civilizace, která je svou vnitřní povahou antifašistická.
Operace na denacifikaci Ukrajiny, která začala vojenskou fází, bude v době míru probíhat podle stejné logiky etap jako vojenská operace. V každé z nich bude nutné dosáhnout nevratných změn, které budou výsledkem příslušné etapy. Nezbytné počáteční kroky denazifikace lze definovat takto:
likvidace ozbrojených nacistických formací (tím máme na mysli všechny ozbrojené formace Ukrajiny, včetně OSU), jakož i vojenské, informační a vzdělávací infrastruktury, která zajišťuje jejich činnost;
vytvoření lidové samosprávy a policie (obrana a pořádek) na osvobozených územích, ochrana obyvatelstva před terorem podzemních nacistických skupin;
instalace ruského informačního prostoru;
odstranění výukových materiálů a zákaz vzdělávacích programů na všech úrovních, které obsahují nacistické ideologické postoje;
rozsáhlé vyšetřování s cílem zjistit osobní odpovědnost za válečné zločiny, zločiny proti lidskosti, šíření nacistické ideologie a podporu nacistického režimu;
lustrace, zveřejnění jmen těch, kteří kolaborovali s nacistickým režimem, a jejich povinná práce na obnově zničené infrastruktury jako trest za jejich nacistickou činnost (z těch, kteří nebudou potrestáni trestem smrti nebo vězením);
přijetí primárních denacifikačních nařízení „zdola“, zakazujících všechny druhy a formy oživování nacistické ideologie, na místní úrovni pod ruským dohledem;
zřizování památníků, pamětních desek, pomníků obětem ukrajinského nacismu, připomínání hrdinů boje proti němu;
začlenění souboru antifašistických a denacifikačních norem do ústav nových lidových republik;
vytvoření stálých denacifikačních orgánů na dobu 25 let.
Rusko nebude mít při denacifikaci Ukrajiny žádné spojence. Jelikož se jedná o čistě ruskou záležitost. A také proto, že likvidaci bude podrobena nejen banderovská verze nacistické Ukrajiny, ale především západní totalita, vnucené programy civilizační degradace a kolapsu, mechanismy podřízení se velmocem Západu a USA.
Pro realizaci plánu denacifikace Ukrajiny se bude muset Rusko samo definitivně vzdát svých proevropských a prozápadních iluzí, uvědomit si, že je poslední instancí ochrany a zachování hodnot historické Evropy (Starého světa), které si zaslouží a které Západ nakonec opustil, když prohrál v boji o sebe sama. Tento boj pokračoval po celé dvacáté století a projevil se ve světové válce a ruské revoluci, které spolu neoddělitelně souvisely.
Rusko udělalo ve dvacátém století vše, co mohlo, aby zachránilo Západ. Uskutečnil hlavní západní projekt, alternativu ke kapitalismu, který porazil národní státy – socialistický, rudý projekt. Potlačila německý nacismus, zrůdný výplod krize západní civilizace. Posledním projevem ruského altruismu byla podaná ruka přátelství, za kterou Rusko dostalo v 90. letech monstrózní ránu.
Všechno, co Rusko udělalo pro Západ, udělalo na vlastní náklady a přineslo největší oběti. Západ nakonec všechny tyto oběti odmítl, znehodnotil ruský příspěvek k řešení západní krize a rozhodl se Rusku pomstít za pomoc, kterou mu nezištně poskytlo. Od nynějška půjde Rusko svou vlastní cestou, aniž by se obávalo o osud Západu, a bude se spoléhat na další část svého dědictví – vedoucí úlohu v globálním procesu dekolonizace.
V rámci tohoto procesu má Rusko velký potenciál pro partnerství a spojenectví se zeměmi, které Západ po staletí utlačoval a nehodlá na ně znovu nasadit své jho. Bez ruských obětí a boje by tyto země nebyly osvobozeny. Denacifikace Ukrajiny je zároveň její dekolonizací, což si ukrajinské obyvatelstvo bude muset uvědomit, až se začne zbavovat přízraků, pokušení a závislostí takzvané evropské volby.
Zdroj: Ria Novosti 3. 4. 2022
...